audiodokument

Rozhlasový dokument pro ČRo Plus.

Můj prastrýc Jan

Mohl by to být obyčejný rodinný výlet. Vede Českým lesem západně od Tachova až na hranici s Bavorskem. Dalo by se říct krajinou nikoho. Pro lepší orientaci si průvodce touto vycházkou Pavel Šuba vzal s sebou sedmdesát let starou mapu. A také archivní materiály Státní bezpečnosti. Z obyčejného výletu se tak rázem stává cesta do nejtemnějšího koutu jeho rodiny.

Šlapeme po lesní cestě. Kolem pobíhá rozdováděný pes, dcery si prozpěvují táborové písničky, já pomocí mobilu kontroluju správný směr a srovnávám to se starou mapou. Krajina se za tu dobu dost změnila. Zmizely celé vesnice. Ty po Němcích vyletěly do vzduchu, tu po Češích zaplavila vodní nádrž. Ale zmizely také ostnaté dráty a místo nich se klikatí značené turistické stezky.  V altánku u hájovny Lenka dětem nalévá z termosky čaj a rozdává malé dobroty. Než znovu vyrazíme na cestu, střídáme se ve čtení úryvků ze sedmdesát let starých protokolů, jako z nějakého dobrodružného románu. Jdeme stejnou cestou. Do minulosti.

V nejtemnějším koutu naší rodinné historie jsou zametena letitá smítka křivd, pavučiny strachu a jen tenoučká, ještě k tomu notně zašmodrchaná nitka jednoho neuvěřitelného příběhu. Snažím se ho rozplést.

Už vím, že je těžké odsunout paraván mlčení, zasvítit do tmy a vydat se po stopách dávno zmizelých. Ale krom vrozené zvědavosti a zarputilosti mám k dispozici ještě pár pamětníků, archivy, a taky internet s chapadly roztaženými do celého světa. Tohle pátrání beru jako povinnost. Osobní věc. Návrat ke kořenům.

Jmenoval se Jan Chochola. Doma se o tom nemluvilo. Zůstala jen krabička s fotografiemi a několik zažloutlých obálek s dopisy, ze kterých jsem navíc v dětství vystříhal známky. Vlastně nezbylo skoro nic. A i dnes mi někteří příbuzní naznačují, že by to tak mělo raději zůstat. "Nerépé do teho, nech to spat," slyšel jsem po dlouhé době malebnou hanáčtinu svého strýce Fanóša.

Ale proč? Není na čase zjistit, jak to všechno bylo? Proč mámu nechtěli vzít ani na učňák? Komu patřila ta zaprášená motorka na humně? Proč rodina přišla o dům i o pole? Trochu se bojím, co se může vynořit. Jenže zvědavost je silnější.

"Budeme se pašovat přes hranici!" vykřikuje radostně mladší dcera Terezka, a ta starší Maruška jí přitakává. Obě zjevně vůbec netuší, co si pod tím představit.

Na jedné straně mě to těší. Bezstarostnost, s jakou si děti užívají pro ně obyčejný výlet. Netrápí je minulost, nerozumí slovům jako totalita, železná opona, falešná hranice. Zároveň mě ale trochu mrzí, že nechápou, o co tady kráčí. Tak ze sebe vysypu:

"Představte si, že tudy jdete, na zádech všechny svoje věci a víte, že máte jen dvě možnosti. Buďto vás chytnou a zavřou do vězení. Nebo utečete, ale už se nikdy nebudete moct vrátit domů..."

Jdeme mlčky dál, holky trochu zaraženě. Les řídne, mezi stromy prosvítá louka. Blížíme se k hranici s Bavorskem. Najednou se vynořuje postava. Jde stejným směrem, jen kousek před námi. Na zádech kufr převázaný provázkem. Ten mladík v ruce drží...pistoli! Hrkne ve mně. Dívám se na ostatní. Zjevně nikoho nevidí. Přitom se s každým krokem přibližujeme. Ten člověk je mi povědomý. Otáčí se. Už ho poznávám!

Je to... Můj prastrýc Jan.

Krátká upoutávka na dokument: