Bylo to obrovské tabu
Rozhovor s Janou Šubovou, neteří Jana Chocholy, v Olomouci 17. 10. 2020
Setkala ses někdy se svým strýcem?
V životě jsem ho neviděla a hodně dlouho jsem o něm neslyšela.
Kdy ses poprvé dozvěděla o jeho existenci?
Naši o tom
nemluvili, to bylo obrovské tabu. Když jsme se přistěhovali do Topolan zpátky k
babičce, tak jsem narazila na motorku a další věci. Tehdy jsem se začala jako
děcko ptát, čí to je, ale bylo mi řečeno pouze: to je jednoho strejdu, toho
neznáš. A víc se se mnou o tom nikdo nechtěl bavit.
A kdy ti to tedy řekli?
Když jsem se rozhodla, že půjdu na střední průmyslovou školu do Prostějova. Po absolvování přijímaček jsem nebyla přijata. Rodiče rozhodli - dobře, nedostala ses, půjdeš na učiliště a budeš dělat prodavačku. Tak jsem absolvovala další přijímačky na učilišti na Kosinové, pohovor jsem udělala, ale zase mě nepřijali. To už mi bylo podezřelé, začala jsem doma brečet, proč jsem se nedostala, známky pěkné, a ostatní ze třídy se dostali, ale já s jednou dvojkou z matematiky jsem neudělala přijímačky ani na učiliště. To mi rodiče teprve částečně řekli, že ten strejda neodešel dobrovolně, ale že byl donucený okolnostní utéct za hranice někdy po roce 1950.
Měl útěk Jana Chocholy nějaké jiné následky pro rodinu?
V roce 1957 stařenka (matka Jana Chocholy) umřela a my jsme se dozvěděli, že tam bydlet nemůžeme, že to je dům, který byl napsaný na strýce Jendu. A museli jsme odejít. Tak jsme bydleli u Dostálů, u sedláka, no a v roce 1960 dostali rodiče příkaz, že ten dům, který je opuštěný, nikdo v něm nebydlí a my v něm bydleli jako poslední, tak že ho musíme zbourat. To si pamatuju, táta s mladším bratrem chodili na dům, bourat ho a uklidili ho, až zmizel ze světa.
Já si to už pamatuju jako parčík...
Ano, parčík zůstával dlouho jako taková opuštěná plocha. Zarostlá. No, a za několik let, tam přemístili pomník Rudoarmějců, který byl v Topolanech u kaple.
Přišla rodina ještě o něco?
Ano. K tomu domu stařenky patřila i dvě pole. A ta pole nám sebrali taky. Tak jsme neměli nic.
Jedno pole je Na trati a tomu druhému se říkalo u Zelené louky. Kde vyvěral pramen potoka.
Pamatuji si, byly tam ovocné stromy. Byly jenom v té dolní části tratě, v té horní to byla zelinářská zahrada a pole, sklízelo se tam obilí, řepa.
Ozýval se nějak Jan Chochola rodině?
Pokud žila stařenka tak dopisy chodily. A občas přišel i balíček a v něm čokoláda, ale tu já neměla moc ráda. Ale vzpomínám si, že tam bylo občas i kakao a to bylo hodně dobré!
Chtěl se Jan Chochola vrátit?
Pokud si vzpomínám, tak on psal strejdovi Jožkovi, že by rád navštívil příbuzenstvo, které dlouho neviděl. Pak se odmlčel, takže táta s mou maminkou začali přemýšlet o tom, že by ho pozvali k nám, a snažili se nějaký ten kontakt navázat. Ale vím, že máma chtěla přes Červený kříž toho strejdu vypátrat, jestli chce sem, ale dopis se vrátil zpět, že není dohledatelný. Potom si pamatuju, že naše dcera psala dopis, posílali jsme ho do Durbanu a i ten přišel nazpátek.