máma

Vložte svůj text...

"V životě jsem ho neviděla a hodně dlouho jsem o něm neslyšela," tak začíná vyprávění Jany Šubové, za svobodna Chocholové. Mé mámy. Rodiče s ní o Janovi dlouho nemluvili, bylo to jakési tabu. Lhát jí nechtěli, tak jen mlčeli, nebo mlžili. Ještě by holka o strýci emigrantovi někde mluvila a přineslo by to jen další starosti. Stopy po něm ale nezmizely, naopak, tajemná postava nejenže vystupovala ze tmy, ale v tehdejším totalitním Československu začala vrhat stíny na osudy všech kolem.

Napoprvé rodiče odbyli všetečné otázky své dcery jen několika málo obecnými větami, takto to Jana Šubová popisuje:

"Jednou jsem narazila na motorku a další věci a začala jsem se jako děcko ptát, čí to je. Bylo mi řečeno pouze - to je jednoho strejdu, toho neznáš - a víc se se mnou o tom nikdo nechtěl bavit."

Teprve když se Jana Chocholová hlásila na průmyslovku do Prostějova, museli její rodiče z celou pravdou ven:

 "Po absolvování přijímaček jsem nebyla přijata. Rodiče rozhodli - dobře, nedostala ses, půjdeš na učiliště a budeš dělat prodavačku. Tak jsem absolvovala další přijímačky na učilišti na Kosinové, pohovor jsem udělala, ale zase mě nepřijali. To už mi bylo podezřelé, začala jsem doma brečet, proč jsem se nedostala, známky pěkné, a ostatní ze tříd se dostali, a já s jednou dvojkou z matematiky jsem neudělala přijímačky ani na učiliště. To mi rodiče teprve částečně řekli, že ten strejda neodešel dobrovolně, ale že byl donucený okolnostmi utéct za hranice někdy po roce 50."

To nejkrutější pro rodinu, pomineme-li trvdé výslechy, kterými si museli všichni příbuzní projít, přišlo po smrti stařenky (v roce 1957?). Dům, ve kterým bydleli, byl napsaný na Jana, pro komunistický režim vyvhrhela, který si dovolil utéct z republiky. Proto přišla konfiskace veškerého majetku spojeného se jménem Jan Chochola - včetně rodného domu. Komunisté byli ale ještě krutější:

"V roce 1960 dostali rodiče příkaz, že ten dům, který je opuštěný, nikdo v něm nebydlí a my v něm bydleli jako poslední, tak že ho musíme zbourat. To si pamatuju, táta s mladším bratrem chodili na dům, bourat ho, na vlastní náklady. Až zmizel ze světa."

Aby byla pomsta vůči rodině Chocholových úplná, na zpustlou plochu nechali přemístit pomník Rudoarmějcům. Každoročně tam končil lampionový průvod. Na místě našeho rodného domu se sešla celá vesnice, četly se budovatelské projevy, pionýři recitovali oslavné básně.

"K tomu domu té stařenky patřila i dvě pole. Jedno se jmenovalo Na trati a tomu druhému se říkalo u Zelené louky. Tam vyvěral pramen potoka. A ta pole nám sebrali taky. Tak jsme neměli nic."

Jana Šubová si pamatuje, že občas dal o sobě strýc vědět. Jan samozřejmě nejvíc psal dopisy své matce, ale čas od času přišel z ciziny i balíček:

"Byla v něm čokoláda - tu já neměla moc ráda, ale vzpomínám si, že tam bylo občas i kakao a to bylo hodně dobré!"

Německo, Brazílie, Amerika, Jihoafrická republika. Jan bloudil světem s cejchem psance, který netouží po ničem jiném, než se vrátit domů. Ale pětadvacetiletý trest, který mu v Československu stále hrozil, mu v tom bránil.

V osmdesátých letech se Jan odmlčel, rodina netušila, co se děje.

"Máma chtěla přes Červený kříž toho strejdu vypátrat, ale přišla zpráva, že není dohledatelný. Dopis, který jsme posílali přimo do Durbanu, se vrátil nazpátek."

Poslední pokus učinil jeho bratr František (můj děda) hned po Revoluci. Napsal inzerát do krajanského časopisu Našinec. I ten zůstal ale bez odpovědi. Dnes už víme, že tou dobou byl Jan Chochola osm let mrtvý.